Žaneta: Fotbal a rozvoj v Kambodži

Novinky

Žaneta: Fotbal a rozvoj v Kambodži

Žaneta alias "Žanda" se zúčastnila fotbalové tour 2017 a nyní pracuje pro organizaci Football4Life v Kambodži poté, co strávila nějakou dobu s naší partnerskou organizací Salt Academy. Náš kolega Ansley jí požádal o krátký rozhovor a vzniklo velmi zajímavé čtení! Tak do něj.:)


Co tě vlastně přivedlo do Kambodži?
To je hodně dlouhý příběh. Ale myslím si, že nejzásadnější je to, že jsem poznala na kampani Heanga, který mi následně nabídnul spolupráci pro mou bakalářku. Což vedlo k tomu, že jsem se věnovala srovnání Fotbalu pro Rozvoj se Salt Academy, tehdy mi to přišlo jako super nápad a dokonce jsem se rozhodla pro sběr dat odletět do Kambodži. A při mé první návštěvě jsem zjistila, že je tu spousta možností uplatnění právě v mém oboru. Takže jsem dokončila univerzitu a do Kambodži už jsem odlétala s jistotou práce pro Football for Life.


A jaká je to zatím zkušenost? Bylo těžké přizpůsobit se jiné kultuře a novému prostředí?


Jsem tady teprve tři měsíce, ale viděla jsem toho už hodně. To nic nemění na skutečnosti, že skoro každý den narážím na nějakou novou situaci, která je pro mě nepochopitelná.
Pořád jsem ještě v procesu přizpůsobování se. Kultura se od té naši velmi liší, není to jen náboženstvím nebo stylem oblékání, ale i vzájemnou komunikací mezi lidmi. I když jsou tady všichni milí, vstřícní a hlavně usměvaví (to platí dvojnásob, když je někdo běloch). Tak pokud chcete slyšet něčí upřímný názor nebo zpětnou vazbu, bude to běh na dlouhou trať. Tady se prostě nekritizuje a neprotestuje. Sama si musím dávat pozor i na to, že když se mi něco nelíbí. Nemůžu to říct napřímo, ale musím – jak se říká u nás – chodit kolem horké kaše. Protože kdybych byla moc přímočará je velká pravděpodobnost, že se mnou ten člověk už nikdy nepromluví. A samozřejmě jazyk, to je obrovská bariéra. 
Co se týče prostředí tak je to horší. Je tu vedro. Pořád. Teplota tu jen zřídka klesne pod 30 stupňů, což by nebylo tak hrozné, kdyby v kancelářích a obchodech nebyla klimatizace na 16 stupňů. A právě díky těmhle teplotním skokům jsem byla první měsíc v podstatě vkuse nemocná. Nicméně hlavní naprosto nepochopitelnou věcí v Kambodži je pro mě doprava. Mám problém dokonce i přejít přes cestu. Nějaké dopravní předpisy nebo barvy na semaforech tu nikoho nezajímají, zároveň tady nejsou chodníky, takže když jdete někam pěšky, musíte po hlavní cestě. A chůzi znepříjemňují řidiči tuktuků, protože během 10 minut jich projede nespočet a všichni přibrzdí a zeptají se jestli nechce svézt.


Pomohla ti zkušenost s Fotbalem pro rozvoj, aby ses v tomhle ohledu lépe přizpůsobila?


Upřímně řečeno si nemyslím, že se dá připravit na tak obrovský kulturní skok. 
Ale je fakt, že jsem už na kampani pochopila, že je důležité s lidmi z různých kultur komunikovat různými způsoby. A že to, co je pro nás neslušné může pro ostatní být normální a naopak. Třeba tady jsem vždycky v šoku z toho, na co se mě jsou lidi schopni zeptat při prvním rozhovoru. Když jsem byla první den v kanceláři tak se mě vyptávali na rodinu, přítele, finanční ohodnocení a spoustu dalších věcí, které se u nás řeší asi jen mezi bližšími přáteli. Ale postupem času jsem pochopila, že je to tu normální, na takové věci se mě běžně ptají i babky na trhu.



Co nejdůležitějšího ses naučila během kampaně v roce 2017? A uplatnila jsi něco z toho při své práci v Kambodži?


Úplně nejdůležitější pro mě byla angličtina – i když by to měl být jen takový vedlejší produkt kampaně. Pamatuju si, že když jsem přijela do Hlásnice tak jsem měla hrozný problém mluvit, ale během měsíce na cestě se to hodně zlepšilo a teď mluvím anglicky denně. Další zásadní dovedností byla organizace turnajů a workshopů. Osobně mě vždycky bavila práce s mládeží a dětmi, ale až na kampani jsem zjistila, jak důležité je mít všechny tyto aktivity naplánované dopředu. A to je i jedna z dovedností, kterou používám tady, když plánujeme nějaké aktivity. Naučila jsem se hodně přemýšlet o jednotlivých aktivitách – jestli budou pro cílovou skupinu zajímavé, jestli mají nějaký hlubší význam, jestli jsme schopni je stihnout v určité časové dotaci a hlavně co si z toho účastnící odnesou do běžného života.


Teď pracuješ pro Football4Life, jaká je tvoje role v organizaci a jaké byly hlavní aktivity, kterých ses tu zatím zúčastnila?


Moje oficiální pozice je koordinátor projektu, ale musím říct, že dělám asi úplně všechno. Hlavně proto, že FFL funguje sice od roku 2016, ale loni se vůbec nic nedělo. To znamená, že se všechno musí v podstatě “zajet” od úplného začátku. Na jednu stranu je fajn, že mám hodně otevřené možnosti, ale na druhou stranu je to pro mě hodně náročné, protože někdy prostě nevím od čeho se odpíchnout.
Momentálně dokončuji kurikulum a během následujících týdnů budu mít školení pro trenérky PPCFC. Tam budu mít možnost vyzkoušet různé aktivity a prodiskutovat s nimi témata o, kterých se úplně běžně v Kambodži nemluví, ale jsou důležitá.


A moje, v podstatě první, akce byla Football Clinic, kde jsem měla na starost organizaci workshop na téma životní prostředí a hygiena. Samozřejmě to nebylo ze dne na den takže tomu předcházelo školení a zkouška samotných aktivit, co jsem si připravila. Ta samotná příprava je tady vždycky nejhorší, protože potřebuju někoho, kdo po mě překládá a to nejen ústně, ale i všechny materiály okolo.


Dalo by se říct, že Football4Life and Fotbal pro Rozvoj mají podobnou vizi. Souhlasíš s tím? A proč?


Nejprve je třeba říct, že začínáme v podstatě od nuly. Takže momentálně jsme v procesu plánování toho, jak to vůbec celé bude fungovat v budoucnu. Vyhledáváme komunity se, kterými budeme pracovat dlouhodobě a dokončujeme kurikulum. Během příštího týdne budu zaškolovat trenéry PPCFC, co pracují s mládeží a zároveň nás před koncem roku čeká i další fotbalový festival.
Takže vize je sice podobná, ale uvidíme, jak se to bude ještě dále vyvíjet. Je před námi hrozný kus cesty.



Pracovala jsi s mládeží v Kambodži a v České republice. Kde vidíte hlavní rozdíly a podobnosti s nimi?


Kambodža je rozvojová země, takže jsou tady ty problémy dost rozdílné a zároveň z mého pohledu extrémní. A už po prvním měsíci tady jsem si říkala, jak moc jsem vděčná za náš systém v České republice. 
Tady totiž žádný sociální systém neexistuje, což znamená, že nikdo nemá nárok na žádnou podporu, nikdo nemá nárok na bezplatnou zdravotní péči, rodičovskou, nemocenskou nebo důchody. Takže v praxi to vypadá tak, že rodiče, co jsou extrémně chudí se snaží mít, co nejvíce dětí, které si nemohou ani dovolit posílat do školy – ale žijí s pocitem, že až zestárnou bude se o ně mít kdo starat. To je spojené i s dětskou prací, dětským bezdomovectvím nebo obchodování s lidmi. Což my samozřejmě nemůžeme nějak přímo řešit, ale snažíme se o tom alespoň informovat.


Co se týče problematiky trávení volného času, které se věnuje FPR tak to je tady taky aktuální. Neexistují tady žádné nízkoprahové kluby pro děti a mládež, pokud jsou zde nějaké volnočasové aktivity, většinou je musí rodiče platit, což je samozřejmě pro chudé rodiny nemyslitelné. Na druhou stranu do školy se tu chodí od pondělí do soboty, což znamená, že je pouze jeden den v týdnu volný. Zároveň je tady výuka – dle mého názoru – dost intenzivní. Škola většinou začíná v 7 ráno, od 11 do 2 je odpolední pauza – kdy většina dětí chodí na doučování – a pak jsou ve škole až do 5. Pokud mají nějaké extra kroužky nebo sportovní aktivity, můžou být ve škole klidně až do 6, 7 hodin. Otázkou tedy zůstává, kolik volného času, který mají by mělo být vyplněno dalšími aktivitami.


Náš koncept je takový, že trenéři dochází přímo do komunit a tam sestavují fotbalové tréninky, které jsou spojeny s nějakými LifeSkill aktivitami. Tím rozšiřujeme povědomí o sociálních problémech, které je třeba řešit, vyplňujeme volný čas dětí a zároveň jim poskytujeme možnost věnovat se nějaké fyzické aktivitě, protože tělesná výchova ve školách často chybí a nebo je naprosto banální.



A na závěr, napadá tě nějaká zkušenost nebo něco dalšího, co bys ráda vypíchla, ať už z Česka nebo z Kambodži?


Přemýšlela jsem nad tím, jak mám z celé kampaně a Kambodži vypíchnout jednu věc.


Za mě je nejjednodušší říct, že se pro mě fotbal stal jazykem. Nikdy dřív jsem ho tak nevnímala, ale hned první den na kampani, kdy jsme spolu hráli fotbálek jsem viděla, jak se smazaly všechny rozdíly. Najednou bylo jedno jestli mluvíš anglicky, česky nebo khmersky. Prostě jsme byli na hřišti a všichni si rozuměli a bavili se.


A to stejné se děje i tady. Když vedu workshopy s trenérkama PPCFC, často se mi stává, že si nerozumíme nebo se zasekneme u nějaké banality. Ale když jsme spolu na hřišti, tak se rozdíly mezi námi smažou a rozumíme si.
A to je to, co mám na fotbale nejraději. Že i když jsem se ocitla na jiném kontinentu tak je to pro mě jazyk, kterému rozumím.



Organizátor

INEX
Sonia Ennafaa

koordinátorka národních projektů
poslat email
Ansley Hofmann

koordinátor mezinárodních projektů
poslat email

Partneři